osudové pouto

14. february 2017 at 22:21 | Michaela Ch. |  reflections and thoughts
Toto vyprávění jsem původně chtěla začít větou, která by popisovala, jak vlastně komicky zní celý ten název. Zní totiž, jako by byl o lásce, a já tu přeci žádnou lásku popisovat nebudu, ale v závěru si tím tak jistá úplně nejsem. Protože ačkoliv se jedná o školu, láska v tom hraje svou roli.
 

význam

28. october 2016 at 21:04 | Michaela Ch. |  art
Natahuji ruku do prostoru, moji dlaň a prsty pomalu proplétá jemný provaz. Tvořím si svůj vlastní les, jehož kořenem je má duše. Les všech mých chyb, myšlenek, vzpomínek a tužeb. Na provazech se tvoří další a další stromy, které zachycují i ty nejnepodstatnější okamžiky mého života. Tíha stromů je obrovská a mé prsty pomalu fialoví díky tak těsnému utažení provazů. Možná jsem kořenem, možná jsem hlavní částí onoho lesa, ale proti samotnému lesu jsem slabá. Nejsem si sama sebou jistá, dokážu stromy udržet?

superhrdina

30. march 2016 at 17:09 | Michaela Ch. |  reflections and thoughts
,,Míšo, co bys chtěla mít za superschopnost?"
Umět ti ukázat mou bolest, ten pocit při každém tom slově co mi drásá nervy. Chci, abys to viděla. Chci, abys mohla cítit to, čemu se musím stavit pokaždé, když o tom začneš mluvit. Pro tebe jsou to přehnané reakce, pro mě nesnesitelná bolest.
Chci, abys to cítila se mnou, kdykoliv se mi to děje.